Shiba

Shiba (FCI č. 257) je nejmenší ze šesti původních japonských plemen a patří do FCI skupiny 5 (špicové a primitivní plemena), sekce 5 (asijští špicové a příbuzná plemena). Pochází z hornatých oblastí Japonska, kde se odpradávna využíval k lovu drobné zvěře a ptactva v hustém podrostu. Standard ho popisuje jako malého, dobře vyváženého psa s pevnou kostrou, vyvinutým svalstvem a charakteristickým výrazem nazývaným „kan-i” (statečnost a vyrovnanost) doplněným o „ryosei” (dobromyslnost) a „soboku” (přirozenou prostotu). Typický je hustý dvojitý kožich, stočený ocas a sebevědomé, samostatné chování. Tato stránka je věcným referenčním popisem plemene podle FCI standardu a kynologických zdrojů — neslouží jako doporučení k pořízení psa. Pořízení Shiby je vždy individuální rozhodnutí, které musí vycházet ze znalosti nároků plemene a možností konkrétní domácnosti.

Shiba je svéhlavé, samostatné a sebevědomé plemeno s výraznou osobností. K vlastní rodině bývá oddaný, projevy náklonnosti však dávkuje a má rád svůj klid — není to pes, který by neustále vyhledával mazlení. Vůči cizím lidem je typicky zdrženlivý až odměřený a kontakt navazuje za svých podmínek. Ke svému okolí přistupuje s primitivním loveckým založením: má silný kořistnický pud vůči kočkám, hlodavcům a drobné zvěři, a vůči jiným psům — zvláště stejného pohlaví — bývá konfrontační, pokud chybí důsledná raná socializace. Shiba je čistotná, často přirovnávaná svým chováním ke kočce; sama se udržuje a nesnáší špínu. Vyžaduje pravidelný pohyb a duševní zaměstnání, ale není to vytrvalostní sportovní plemeno — denní procházky a výběh stačí. Pověstný je tzv. „shiba scream”, hlasitý protest při nelibosti (manipulace, koupání). Plemeno klade nadprůměrné nároky na zkušenost a důslednost majitele, protože svéhlavou povahu a silné pudy je třeba vést od štěněte.

Shiba má hustou dvojitou srst — tvrdší pesíky a měkkou hustou podsadu. Běžně stačí kartáčování jednou až dvakrát týdně, během dvou hlavních línání do roka (na jaře a na podzim) ale línají velmi intenzivně a vyžadují každodenní pročesávání a vyčesávání podsady. Srst je samočisticí, nečistota z ní snadno opadá a plemeno nemívá výrazný psí pach. Koupání je potřeba jen výjimečně. Pohybové nároky jsou střední: postačí pravidelné denní procházky doplněné možností výběhu a hry. Vzhledem k silnému loveckému pudu a sklonu k útěku za zvěří je namístě opatrnost při volném pohybu a kvalitní zabezpečení zahrady. Drápy, uši a zuby vyžadují běžnou pravidelnou kontrolu a péči.

Shiba je celkově poměrně zdravé a dlouhověké plemeno, ale v chovu se vyskytují dědičná onemocnění, na která je třeba se ptát. K nejčastěji uváděným patří luxace pately (vykloubení čéšky), dysplazie kyčelního kloubu (Národní klub Shiba v USA uvádí, že se objevuje s překvapivou frekvencí), oční vady včetně progresivní retinální atrofie a glaukomu, a hypotyreóza (snížená činnost štítné žlázy). Plemeno bývá náchylné k alergiím (potravinovým, environmentálním i na blechy) projevujícím se kožními a svědivými potížemi. Specifickým dědičným problémem je GM1-gangliosidóza, závažné metabolické onemocnění, na které existuje DNA test. Od chovatele vyžadujte vyšetření kyčlí a pately, oční vyšetření (CEA/glaukom) u chovných jedinců a DNA test na GM1. Nekupujte štěně bez doložených zdravotních testů rodičů a průkazu původu.

Výchova Shiby vyžaduje trpělivost, důslednost a jasná pravidla od prvních dnů. Plemeno bylo vyšlechtěno k samostatné práci a povely plní jen tehdy, vidí-li v nich smysl — slepou poslušnost od něj čekat nelze. Funguje pozitivní motivace a krátké, zajímavé tréninky; tvrdé a nedůsledné vedení se rychle promítá do svéhlavosti a problémů. Klíčová je raná a soustavná socializace, zejména kvůli loveckému pudu a rezervovanosti vůči jiným psům a cizím lidem. Spolehlivé přivolání bývá u Shiby slabým místem kvůli silnému kořistnickému pudu, proto je třeba mu věnovat zvláštní pozornost a v rizikovém terénu volit vodítko. Brzké navykání na manipulaci, kartáčování a péči usnadní pozdější soužití.