Malý münsterlandský ohař

Malý münsterlandský ohař (Kleiner Münsterländer) je všestranný lovecký pes pocházející z německého Münsterlandu, kde je doložen už od roku 1870; samostatným plemenem se stal roku 1912 a první standard sepsal v roce 1921 Dr. Friedrich Jungklaus. V nomenklatuře FCI nese číslo 102 a patří do skupiny 7 (ohaři), sekce 1.2 (kontinentální ohaři dlouhosrstého typu, španělský typ) s povinnou pracovní zkouškou. Je to harmonicky stavěný pes střední velikosti, vyšlechtěný k práci v poli, lese i ve vodě a k aportu zvěře lovci. Standard ho popisuje jako inteligentního a učenlivého, plného temperamentu, ale vyrovnaného, s pevnou povahou a přátelským postojem k lidem. Tato stránka je věcný popis typických sklonů plemene, nikoli doporučení k pořízení — každý pes je jedinec a rozhoduje výchova, socializace a původ.

Podle FCI standardu je malý münsterlandský ohař inteligentní a učenlivý, plný temperamentu, ale vyrovnaný, se stálou povahou; k lidem je pozorný a přátelský (vhodný do rodiny), má dobré sociální chování a udržuje úzký kontakt se svým vůdcem (týmový duch). Vyznačuje se vášnivým a vytrvalým loveckým pudem, všestrannými loveckými vlohami, pevnými nervy a chutí do práce při lovu. Standard výslovně žádá přirozené schopnosti lovit v úzké spolupráci s vůdcem v poli, lese i ve vodě a přinášet zvěř. Je to tedy především pracovní lovecké plemeno s vysokou potřebou pohybu a zaměstnání hlavy: bez dostatečné práce a vyžití u něj snadno narůstá neklid a frustrace. Doma se chová klidně a oddaně rodině, ale jeho lovecká podstata zůstává vždy přítomná a je třeba s ní počítat. Popis vychází z platného FCI standardu č. 102 a slouží k orientaci, ne jako záruka chování konkrétního psa.

Srst je středně dlouhá, hustá, přiléhavá a vodoodpudivá, na předních nohách s prapory, na zadních s kalhotkami a na ocasu s dlouhým praporem. Vyžaduje pravidelné kartáčování, zvýšenou pozornost po práci ve vodě a v houští (kontrola srsti, uší a tlapek) a běžnou péči o uši, které jsou převislé a náchylnější k zánětům po koupání. Klíčová není ani tak srst jako obrovská potřeba pohybu a lovecké či srovnatelné náročné práce — denně řádově hodinu a více intenzivního vyžití včetně práce nosem a hlavou. Bez naplnění této potřeby plemeno strádá. Vhodné jsou dohledávky, aport, nosečská práce, dog sport či myslivecké využití.

Malý münsterlandský ohař patří k poměrně zdravým plemenům s dožitím obvykle 12 až 14 let. Jako u středně velkých pracovních plemen se vyskytuje dysplazie kyčelního kloubu, méně často dysplazie loketního kloubu — u chovných jedinců se doporučuje rentgenové vyšetření. Z očních onemocnění se popisují progresivní retinální atrofie (PRA), katarakta (šedý zákal) a entropium (stáčení víčka dovnitř), které standard řadí mezi vady. Méně často bývá zmiňována epilepsie a von Willebrandova choroba (porucha srážlivosti krve). Riziko dědičných vad výrazně snižuje odpovědný chov s veterinárním a genetickým vyšetřením rodičů. Údaje jsou orientační, individuální zdraví ovlivňuje původ, péče a životní styl.

Plemeno je inteligentní, učenlivé a silně orientované na spolupráci s vůdcem, takže se obvykle učí ochotně a rychle; standard zdůrazňuje učenlivost i týmového ducha. Současně jde o temperamentní pracovní psy se silným loveckým pudem, kteří potřebují důsledné, ale laskavé a trpělivé vedení, ranou socializaci a hlavně dostatek smysluplné práce. Náročnost zvyšuje právě intenzivní kořistnický drive — bez spolehlivého přivolání a vedení hrozí ve volnu útěky za zvěří. Pro nezkušeného majitele bez ochoty věnovat psovi čas a aktivní vyžití může být plemeno náročné. Doporučuje se zapojení do lovecké nebo srovnatelné aktivity, která psovi dá využití schopností.